okforum.eu
cz   en  

SQUEEZE OUT V ČR

Princip  privatizace v České republice

Pro pochopení fenoménu „squeeze out po česku“ je třeba podívat se do nedávné historie. Česká republika (resp. tehdy ještě Československá socialistická republika) patřila mezi bývalé „komunistické“ státy tzv. východního bloku. Koncem roku 1989 zde po více než 40 letech totalitního vládnutí došlo k dohodě o předání státní moci. Jak přesně tato dohoda vypadala je otázkou pro historiky, avšak je jisté, že byla vynucena spíše vnějšími vlivy (rozpadem vojenských a hospodářských struktur bývalých států východního bloku), než přeměnou české společnosti zevnitř. Pouze narychlo zde vznikly nové politické strany, jejichž členové se rekrutovali i z bývalé komunistické strany. Proces předání moci proběhl hladce a je proto označován jako „sametová revoluce“. Po demokratických volbách se nové strany ujaly vlády.

V první polovině 90-tých let se v rámci přechodu hospodářství ze socialistického na tržní uskutečnila v České republice tzv. kupónová privatizace. Kupónová privatizace byla výsledkem politického rozhodnutí o dekoncentraci vlastnictví většiny velkých státních podniků mezi obyvatelstvo prostřednictvím rozdělení akcií. Politici přislíbili občanům účast na očekávaném hospodářském rozvoji a v důsledku toho se téměř všichni plnoletí občané za symbolický poplatek stali akcionáři v podnicích, které tvořily nejdůležitější část české ekonomiky. Akcie privatizovaných podniků se poté začaly volně obchodovat na burze, kde je kupovali domácí i zahraniční portfolioví investoři.

Od samého počátku byla doba následující kupónovou privatizaci příliš často provázena nepoctivými praktikami. Český stát se po skončení kupónové privatizace takřka vůbec nepostaral o ochranu majetku občanů uloženého v akciích, nýbrž mlčky přihlížel tzv. tunelování. Tunelování je český výraz, který příliš jemně označuje vykrádání privatizovaných společností a investičních fondů řídícími orgány a většinovými vlastníky. Hlavně ze začátku bylo tunelování v České republice běžným jevem, což bylo popsáno nejen v domácím tisku (MF Dnes, Právo), odborných publikacích, ale i v zahraničních médiích (The Economist, The Financial Times). Nepřehlédnutelné bylo napojení politické reprezentace na ony nešvary. Přes politické sliby o účasti českých občanů na hospodářském rozvoji České republiky, výsledkem kupónové privatizace byla rychlá akumulace kapitálu v rukou nevelkého počtu majoritních akcionářů s důsledkem, že o několik let později se na jedné straně objevila masa občanů s často bezcennými podíly ve vytunelovaných firmách a investičních fondech a na druhé straně nevelký počet velmi bohatých postkomunistických magnátů. Mnoho privatizovaných podniků ale počáteční tunelování přežilo a spolu s nimi zbyli i menšinoví akcionáři, kteří se ze své investice mohli těšit, neboť „jejich“ podniky prosperovaly.

Zhruba 10 let po kupónové privatizaci přednesl v Parlamentu České republiky Vladimír Doležal, poslanec za ODS, návrh, aby byli menšinoví akcionáři svého majetku v akciích opět zbaveni. Žádal, aby většinoví akcionáři s podílem nejméně 90 % na základním kapitálu akciové společnosti (tzv. hlavní akcionáři) získali právo převést na sebe akcie menšinových akcionářů bez jejich souhlasu. Poslanecký návrh se vztahoval na společnosti s kótovanými i nekótovanými akciemi (na veřejné i soukromé společnosti) a byl odůvodněn tím, že jde o adaptaci českého práva na komunitární právo. V parlamentní rozpravě poslanec Doležal uvedl: „Chci jen upozornit, že se jedná o úpravu obchodního zákoníku, která vyplývá z Třinácté směrnice Evropské unie, a je to jedna z věcí, která stejně dříve nebo později nás čeká, takže je výhodné ji zapracovat hned.“ Pravda to není.

V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky získal návrh poslance Doležala v různé míře podporu všech politických stran a byl přijat velkou většinou. Vyvlastňovací zákon podepsal i prezident republiky Václav Klaus, dříve označovaný jako „architekt“ kupónové privatizace, který se v první polovině 90-tých let jako ministr financí zasazoval o dekoncentraci státního majetku mezi obyvatelstvo. V České republice tak vznikl právní předpis (§ 183i až § 183n obch. zák.), který dává hlavním akcionářům s podílem nejméně 90 % na základním kapitálu právo, aby si akcie ostatních akcionářů přisvojili za cenu, kterou doloží znaleckým posudkem znalce, kterého si sami vyberou a zaplatí (akceptace ceny menšinovými akcionáři není potřebná).

V případě společností, ve kterých ke dni účinnosti zákona od 1. 7. 2005 existoval hlavní akcionář, který nabyl svůj podíl dříve, bylo právo vykonat „squeeze out po česku“ omezeno na 3 měsíce od 1. 7. 2005. To způsobilo, že v prvních 3 měsících od účinnosti zákona došlo k hromadnému vyvlastnění menšinových akcionářů ve více než dvou stech společnostech takřka současně, za ceny, které menšinoví akcionáři ani žádný nezávislý orgán neodsouhlasili. U společností, ve kterých ke dni účinnosti zákona hlavní akcionář nebyl, bylo právo vykonat „squeeze out po česku“ omezeno na 3 měsíce od získání 90 % podílu. Časové omezení bylo později zrušeno – viz. aktualita ze dne 1. 7. 2008.

Hned po přijetí zákona „squeeze out po česku“ podali někteří čeští občané ke Komisi Evropských společenství stížnosti na Českou republiku pro porušení komunitárního práva. Na základě těchto stížností zahájila Komise řízení s Českou republikou.

Prostřednictvím zákona „squeeze out po česku“ byly v České republice statisíce českých a zahraničních portfoliových investorů ošizeny o částky, které se pohybují řádově v desítkách miliard českých korun (v přepočtu: miliardách amerických dolarů). Dosud byli o svůj majetek připraveni akcionáři 300 českých společností. Tento výčet nezahrnuje akcionáře, kteří pozbyli svůj majetek už dříve na základě práva hlavního akcionáře uskutečnit tzv. nepravý squeeze out - převod jmění na hlavního akcionáře dle § 220p obchodního zákoníku, který byl v České republice zaveden už v roce 2001 a je obdobné „kvality“ jako § 183i až § 183n obchodního zákoníku. Prostřednictvím pravého či nepravého „squeeze out po česku“ a předtím aplikovaných tunelovacích praktik byly v České republice nepoctivým způsobem o majetek připraveny milióny menšinových akcionářů – téměř všichni „kupónoví akcionáři“ a k tomu mnoho domácích a zahraničních portfoliových investorů, kteří koupili v dobré víře akcie na burze.

Lze shrnout, že na základě kupónové privatizace se téměř všichni dospělí občané České republiky stali akcionáři, protože jim byla slíbena účast na hospodářském rozvoji České republiky. Následně byl českým občanům jejich akciový majetek zase odňat ve prospěch postkomunistických magnátů. K postkomunistickému „přerozdělení majetku“ došlo nejprve prostřednictvím tunelování, které český stát toleroval, a následně prostřednictvím zákona „squeeze out po česku“, na němž se vděčně přiživily i zahraniční koncerny. Na to doplatili nejen českým státem oklamaní občané - kupónoví akcionáři, ale také portfolioví investoři, kteří si koupili akcie na burze, kde se s nimi před provedením „squeeze out po česku“ volně obchodovalo.

Když se po přijetí zákona „squeeze out po česku“ ukázaly jeho devastující účinky, veřejně nad nimi projevily lítost všechny parlamentní strany. Krokodýlí slzy ronili poslanci všech politických stran např. v diskuzi odvysílané dne 3. 9. 2006 na televizní stanici ČT 1. Politické špičky parlamentní strany ODS, jejímž je členem i iniciátor předmětného zákona Vladimír Doležal, se omlouvali i v jiných médiích, a to včetně současného předsedy vlády České republiky Miroslava Topolánka - např. v časopise Týden. Přes tyto veřejné deklarace neudělali poslanci žádné z parlamentních stran pro nápravu jimi způsobeného skandálního stavu nic, nýbrž právě naopak. Dalším společným počinem zákonodárců bylo, že rabování majetku menšinových akcionářů ještě víc ulehčili a k tomu okradeným akcionářům znemožnili bránit se proti tomu v soudním řízení, ve kterém by se měla přezkoumávat správnost poskytnuté ceny za akcie (viz. aktualita ze dne 1. 7. 2008). Nejvyšší soud se sice tento lapsus zákonodárců snaží výkladem zachránit, ale to zákonodárce nezbavuje jejich odpovědnosti. Z tohoto faktu a dalších indicií, které budou dále popsány, vyplývá, že zákon „squeeze out po česku“ není jakousi legislativní chybou „zástupců lidu“, jak bylo jimi veřejně tvrzeno, nýbrž že jde o nikde oficiálně deklarovaný záměr připravit statisíce menšinových akcionářů o majetek!

Ani skoro 20 let po skončení totalitního režimu nenašla soudní moc v České republice svou nezávislost a neosvobodila se od politického vlivu. Po česko-slovenské „sametové revoluci“ došlo v obecném soudnictví jen k malé personální obměně, takže i jiné staré zvyky soudců, zejména příklon k přepjatému formalismu a malá ochota postavit se na ochranu soukromého vlastnictví, změnu systému přežily. Poučný je v tomto směru příspěvek: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/klara-samkova-vesela-.php?itemid=2713.

Z těchto důvodů je nutno chápat fenomén zákona „squeeze out po česku“ jako společné jednání české státní moci, která se zcela nestandardně chová jako ochotný vykonavatel zájmů postkomunistických magnátů a kapitálově silných zahraničních koncernů.

Na provedení zákona „squeeze out po česku“ si stěžovalo několik členů Senátu České republiky, kteří využili svého práva podat k Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení. Rozhodnutí Ústavního soudu na sebe nechalo čekat nepřiměřeně dlouho, téměř dva a půl roku. V tomto čase došlo k dalšímu počtu případů „squeeze out po česku“. Dne 27. 3. 2008 byl návrh senátorů Ústavním soudem zamítnut. Podle některých odborných komentátorů je rozhodnutí Ústavního soudu projevem nevyzrálé legislativní kultury, neboť „squeeze out po česku“ je závažný legislativní exces a projev arogance zákonodárce. Podle některých mediálních ohlasů Ústavní soud svým rozhodnutím pošlapal právo.

Ústavní soudci a jejich asistenti nebrali v úvahu řadu argumentů navrhovatelů, aniž by byli schopni tyto argumenty přesvědčivě vyvrátit. Postup soudu lze označit jako „vyzobávání rozinek z dortu“. Z široké škály dřívějších rozhodnutí, právní literatury a názorů autorit se v rozhodnutí poukazuje jen na ty, které se hodí k odůvodnění zamítavého rozhodnutí. Jde o samozřejmě nesprávný postup, který je však na soudech v České republice natolik častý, že se na něj poukazuje v odborné literatuře.

Ústavní soud mezi jiným ve svém rozhodnutí tvrdí, že úroveň ochrany majetku v podobě akciového vlastnictví nemůže mít takovou ochranu jako vlastnictví jiné. Ovšem ochrana vlastnictví nemůže být redukována jen na vlastníky domů a polí. V moderní společnosti je většina aktiv (věcí) vlastněna prostřednictvím akcií či obchodních podílů a názor Ústavního soudu šmahem vylučuje ze standardní ochrany tuto převážnou část všech aktiv. To jistě nemohlo být úmyslem tvůrců Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Právo na pokojné užívání majetku je fundamentálním lidským právem, které umožňuje efektivní realizaci jiných základních práv. Jestliže je toto právo porušeno, je to východiskem pro porušování dalších práv, protože bez majetkových prostředků se nositelé práv nemohou účinně bránit proti porušování těchto dalších práv.

Vlastnictví hodnot, včetně vlastnictví akcií, rozšiřuje prostor osobní svobody. Přes 6 milionů občanů České republiky uvěřilo slibům českých politiků, že akcie, které získají v kuponové privatizaci, resp. příjmy z nich, rozšíří prostor jejich osobní svobody. Nestalo se tak, protože rozhodnutím Poslanecké sněmovny, Senátu a podpisem prezidenta republiky byl majetek původních držitelů investičních kupónů následně vydán napospas rabování, proti němuž téměř není obrany.