okforum.eu
cz   en  

SQUEEZE OUT V ČR

Jak (ne)funguje přezkumné soudní řízení

Zatímco způsob přechodu akcií menšinových akcionářů na hlavního akcionáře je v zákoně popsán velmi jasně a přesně, soudní řízení, ve kterém se přezkoumává správnost ceny za akcie, je v zákoně definováno naprosto nejasně a nesrozumitelně.

Bezprostředně po zavedení zákona „squeeze out po česku“ položila OSMA prostřednictvím právníka poslanci Doležalovi několik otázek týkajících se uplatňování jím předloženého zákona. Na praktické otázky neposkytl poslanec Doležal vůbec žádné využitelné odpovědi. Vykutálený poslanec se vzmohl pouze na prázdné floskule, které jsou na řešení jím způsobených problémů nepoužitelné.

Po několika letech praxe „squeeze out po česku“ lze konstatovat, že v přezkumném řízení se vyskytují zejména tyto problémy:

a) zákon hovoří o povinnosti hlavního akcionáře poskytnout „přiměřené protiplnění“, ale nedefinuje, jaké protiplnění je přiměřené, ani jak by se mělo vypočítat;

b) soudci proto v přezkumných řízeních (§ 183k obch. zák. a analogicky § 220k obch. zák.) nevědí, jak a o čem přesně mají rozhodovat; soudkyně a soudci problematice oceňování akcií nerozumějí a jako nejlepší východisko se jim jeví jmenovat v rámci řízení revizního znalce, který by správnou výši protiplnění určil místo nich;

c) potíž je v tom, že ani v soudním řízení jmenovaný revizní znalec nemá jasný návod, jaká výše protiplnění je správná (přiměřená); každý znalec má na „přiměřenost“ jiný názor; při výnosovém oceňování způsobuje problémy tzv. diskontní míra, jejíž výše je závislá právě na výkladu pojmu přiměřenost;

d)vzniká začarovaný kruh, kdy soud říká, že stanovení „přiměřeného protiplnění“ je odborná otázka a odmítá do posudku revizního znalce věcně zasahovat, zatímco vyřešení otázky, co ono „přiměřené protiplnění“ vlastně je, je výlučně právní problém, který vznikl proto, že předmětná právní úprava je zcela nedostatečná;

e) výsledkem tohoto stavu je, že stanovení výše „přiměřeného protiplnění“ znalcem je v České republice loterií, která je způsobena především nejasností pojmu přiměřenost, kterou si každý znalec vykládá po svém; náhodnost výsledku ocenění je umocňována tím, že neexistují žádné předpisy, jakým způsobem se musí akcie při squeeze out ocenit; samostatnou kapitolou je deprimující „odbornost“ mnoha českých tzv. znalců (viz. v sekci „Princip zákona „squeeze out po česku“); je zde i obecný problém, že čeští znalci jsou ekonomicky závislí na placených zakázkách, které jim do budoucna hlavní akcionáři - na rozdíl od menšinových akcionářů - mohou a nemusí přidělit, takže fikce objektivního ocenění znalcem je nereálná nejen při stanovení ceny před přechodem akcií, nýbrž i poté v přezkumném řízení; v přezkumných řízeních se revizní znalci nemohou odchýlit od dříve použitých oceňovacích postupů, které pro účel „squeeze out po česku“ použili v jiných společnostech (na objednávku hlavních akcionářů), protože by tím přiznali, že předcházející ocenění provedli nesprávně; nesprávná metodika ocenění se tedy používá i v revizních řízeních;

f) Pro stanovení spravedlivého odškodnění je klíčová aktivní role soudu v přezkumném řízení; bez výkladu soudu, pokud jde o právní pojem „přiměřené protiplnění“, nelze začarovaný kruh vůbec prolomit, a bez věcné kontroly revizního znalce v přezkumném řízení nemají okradení akcionáři žádnou šanci domoci se spravedlivého odškodnění.

Proč se české soudy za tohoto nejasného právního stavu, kdy není zcela zřejmé, jak mají výši protiplnění přezkoumávat, neinspirují zahraniční judikaturou, je velkou záhadou. Jedním z hlavních důvodů je jistě nadmíru vyvinutá pasivita českých soudců, která je v českém soudnictví z totalitní doby hluboce zakořeněna (kterou mohl zákonodárce lehce předvídat). Pro soudce je mnohem snadnější zadat stanovení „správné“ výše protiplnění reviznímu znalci s tvrzením, že jde o odbornou otázku, než se cizí problematikou podrobně zabývat.

Předlohou české úpravy squeeze out by mělo být německé a rakouské právo, což je v důvodové zprávě k zákonu o nepravém squeeze out (tzv. převodu jmění na hlavního akcionáře dle § 220p obch. zák.) výslovně uvedeno. V České republice se stejně jako v Německu a Rakousku určuje cena za akcie znaleckým posudkem. Ve všech třech státech je úprava výše odškodnění za akcie stejně kusá, hovořící jen o povinnosti hlavního akcionáře poskytnout „přiměřené protiplnění“. Stejný je i princip, že o správnosti výše poskytnutého protiplnění se rozhoduje až po přechodu akcií na hlavního akcionáře. Podstata squeeze out je tedy ve všech třech státech stejná (pokud opomeneme, že v českém zákoně chybí takřka veškerá související ochrana práv menšiny, kterou obsahují německé a rakouské právní předpisy). Jestliže důvodová zpráva k českému zákonu navíc výslovně hovoří o tom, že vzorem bylo německé a rakouské právo, bylo by nanejvýš logické a inspirativní podívat se, jak funguje přezkumné řízení v Německu a Rakousku, kde má dlouhou historii a je proto tamními soudy důkladně prověřeno.

Z německé a rakouské soudní praxe je známo, že na žádost vytěsněných akcionářů musí tamní soudy zkoumat např. výši diskontní míry, jejíž správnost musí pečlivě odůvodnit, a jiné významné faktory výnosového ocenění (správnost finančního plánu a otázku, který majetek společnosti je provozně potřebný nebo nepotřebný). Až výsledky takových úvah soudu představují v přezkumném řízení závazné zadání pro revizního znalce (vstupní parametry ocenění).

V německy hovořících sousedních státech je však především jasné, jaký význam musí mít pojem „přiměřené protiplnění“ (bez předchozího vyřešení této klíčové právní otázky nelze v soudním řízení přezkoumávat vůbec nic). Není zde pochyb o tom, že přiměřené protiplnění je pouze takové, které umožňuje koupi alternativní investice se stejným výnosem a rizikem. Pouze při dodržení této podmínky je výkon práva squeeze out v souladu s ústavou, neboť jen takto může být vyvlastněným akcionářům kompenzována jim způsobená ekonomická újma, protože mohou získané peněžní prostředky se stejným výnosem reinvestovat.

Nic z toho ale není soudy uplatňováno v České republice. Po předložení informací o německém a rakouském způsobu vedení přezkumného řízení je nejčastější reakcí českých soudců mlčení nebo zatvrzelá reakce, že jsme v České republice a nikoliv v Německu či Rakousku. Je přece tak snadné a proto lákavé, přenést veškerou práci na revizního znalce, a tak obtížné zabývat se ve vlastní odpovědnosti neznámou problematikou oceňování akcií! Motto českých soudců lze shrnout takto: Ať akcie ocení znalec, to není moje věc. Prozatím nemáme informaci, že by některé české soudce a soudkyně morálně tížilo, že svým jemně řečeno laxním přístupem zapadají do systému postkomunistické státní mašinérie, která hlavním akcionářům umožnila okrást statisíce drobných investorů o řádově desítky miliard českých korun (v přepočtu: miliardy amerických dolarů).