okforum.eu
cz   en  

SQUEEZE OUT V ČR

Rozhodnutí nejvyšších českých soudů

Rozhodnutí 1 - Typ přezkumného řízení podle § 220k obchodního zákoníku

Kromě mnoha dalších nejasností (viz. v sekci „Jak (ne)funguje přezkumné soudní řízení“) nedává zákon „squeeze out po česku“ jasnou odpověď ani na otázku, v jakém typu řízení by měl soud tzv. přiměřenost protiplnění přezkoumávat – tedy na otázku, zda musí vytěsněný akcionář podat žalobu na plnění (tj. domáhat se, aby soud uložil hlavnímu akcionáři povinnost doplatit žalobci konkrétní částku odpovídající výši jeho celkové škody), nebo na určení či obdobného typu (tj. domáhat se, aby soud obecně určil správnou výši protiplnění připadající na jednu akcii a z toho vyplývající dorovnání na jednu akcii).

V případě přezkumného řízení podle § 183k obchodního zákoníku, následující tzv. pravý „squeeze out po česku“ dle § 183i až § 183n obch. zák., převládá v právní teorii názor, že jde o žalobu na určení. Právní literatura se otázkou postupu při přezkoumání zabývá např. v článku prof. Dědiče a Mgr. Pihery (viz. časopis Ekonom z 25. 5. 2006), v němž se uvádí, že „pro úspěch ve věci žaloby na přezkoumání výše protiplnění postačí, pokud minoritní akcionář před soudem prokáže, že znalecký posudek obsahuje např. i metodická pochybení, která by mohla mít za následek chybné stanovení hodnoty cenného papíru. Je pak na soudu, aby určil výši náhrady.“ Podle autorů tedy postačí prokázat chyby v posudku a není nutné prokazovat (a ani tvrdit) nějakou konkrétní výši protiplnění, protože ta sama vyplyne z přezkumného řízení. Správnosti tohoto výkladu kromě jiného nasvědčuje, že návrh podle § 183k obchodního zákoníku může podat menšinový akcionář ještě před přechodem akcií na hlavního akcionáře, tedy dříve než mu vznikne škoda.

Dříve než ustanovení § 183k bylo však do obchodního zákoníku zavedeno ustanovení § 220k. Jde o přezkumné řízení následující tzv. nepravý squeeze out podle § 220p obchodního zákoníku (platí od roku 2001). Z pohledu menšinových akcionářů jsou pravý a nepravý squeeze out rovnocenné instituty a proto by bylo logické, aby byla rovnocenná i obě přezkumná řízení § 183k a § 220k. V důvodové zprávě k nepravému squeeze out podle § 220p se praví, že vzorem tohoto zákona je Německo a Rakousko. V Německu a Rakousku jde o řízení tzv. nesporné (tj. žalobce nenese důkazní břemeno, nýbrž soud vyšetřuje z moci úřední) a výše dorovnání se v něm určuje obecně ve formě částky připadající na jednu akcii resp. všechny náklady řízení platí hlavní akcionář - iniciátor squeeze out. Protože Německo a Rakousko jsou v důvodové zprávě k českému zákonu § 220p uvedeny jako vzor, bylo by logické očekávat, že v České republice bude přezkumné řízení podle § 220k obchodního zákoníku probíhat v obdobném režimu jako v Německu a Rakousku.

I když je tedy český předpis § 220k obchodního zákoníku nejasný a připouští dvojí výklad ohledně typu žaloby (na určení nebo na plnění), s ohledem na důvodovou zprávu zmiňující zahraniční kořeny § 220p, s ohledem na typ přezkumného řízení podle § 183k obchodního zákoníku „na určení“, ke kterému se přiklání právní teorie, a s ohledem na obecný ústavní princip vyložit nejasný zákon ve prospěch toho, koho má chránit, bylo by logické očekávat, že i přezkumné řízení podle § 220k bude určovacího či obdobného typu.

Naprosto šokující bylo proto rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu České republiky pod vedením paní soudkyně JUDr. Ivany Štenglové, za účasti soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře, ze dne 7. 3. 2007,
sp. zn. 29 Odo 1332/2005, které se týkalo typu přezkumného řízení podle § 220k obchodního zákoníku. Nejvyšší soud v tomto případě judikoval, že proti své vůli vytěsnění akcionáři dle postupu podle § 220p obchodního zákoníku musí podat žalobu na plnění. To znamená, že poškozený akcionář, který se rozhodne využít ochrany přezkumného řízení dle § 220k, musí svou individuální celkovou škodu, vyplývající z rozsahu svého poškození a počtu jím vlastněných akcií, sám přesně vyčíslit a domáhat se jejího zaplacení dříve, než soud obecně určí výši protiplnění a dorovnání (doplatku) připadající na jednu akcii. Rozhodnutí o typu přezkumného řízení „na plnění“ má pro okradené akcionáře nesmírně závažné důsledky.

Za prvé, domoci se svého práva je takto pro žalobce mnohem dražší a riskantnější, než kdyby bylo možné požádat soud o určení obecné výše protiplnění a dorovnání (doplatku) připadající na jednu akcii. V případě žaloby na plnění musí žalobce zaplatit soudní poplatek ve výši 4 % z celkové škody, odpovídající požadovanému doplatku na jednu akcii vynásobenému počtem akcií, které žalobce vlastní. V případě neúspěchu ve sporu musí žalobce zaplatit vysoké náklady na vyhotovení revizního znaleckého posudku (jen záloha na něj se obvykle pohybuje okolo 100 000 Kč) a přichází také o zmíněný 4 %- ní soudní poplatek. K tomu ale ještě navíc musí druhé straně sporu zaplatit vysoké náklady jejího právního zastoupení, jejichž výše se odvíjí od celkové škody (tj. je závislá na hodnotě sporu, kterou Nejvyšší soud svým rozhodnutím drasticky zvýšil), ale není předem známa, protože závisí na předem neznámém počtu instancí. O nákladech na vlastní právní zastoupení, které musí okradený akcionář zaplatit, ani nemluvě (i tyto závisí na hodnotě sporu a počtu instancí). Bonitní hlavní akcionáři se většinou nechají zastupovat nejrenomovanějšími a nejdražšími advokátními kancelářemi, na které nemají menšinoví akcionáři dostatek finančních zdrojů, takže i z tohoto důvodu jde o nerovný souboj. Lze shrnout, čím víc byl žalobce okraden a čím víc má akcií (tj. čím vyšší je jeho celková škoda a tím hodnota sporu), tím víc jej podmínky na podání žaloby zastrašují a odrazují od vstupu do sporu.

Za druhé, bylo již řečeno, že kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu musí žalobce výši své celkové škody před vynesením rozsudku sám přesně vyčíslit. Ovšem v rámci přezkumného řízení se zpravidla provádí revizní znalecké ocenění, protože soudy nižších stupňů tvrdí, že ocenění akcií je odborná otázka (jak jdou dohromady požadavek Nejvyššího soudu, aby žalobce vyčíslil škodu sám, a praktikovaný názor nižších soudů, že ocenění akcií je odborná otázka, není vůbec známo). I když revizní znalec uzná, že původní protiplnění mělo být vyšší, většinou přizná žalobci nižší doplatek, než jaký žalobce žádá. Revizní ocenění je většinou chybné (viz. v sekci „Praktiky českých soudních znalců.“), ale praxe ukazuje, že na něm soud odmítá něco měnit i když žalobce podrobně vysvětlí, proč je revizní posudek chybný (viz. v sekci „Jak (ne)funguje přezkumné soudní řízení“). Soudy odmítají zkoumat výtky žalobce týkající se vstupních parametrů revizního ocenění, které jsou pro výsledek ocenění rozhodující (diskontní míru, finanční plán, atd.), s odůvodněním, že jde o odborné otázky (ačkoliv zahraniční soudy tyto věci zkoumat musí). Žalobce je tak vmanévrován do neřešitelné situace: buď se ve svých požadavcích přizpůsobí reviznímu znaleckému posudku, který považuje za chybný a který zpravidla chybný je, čímž se vzdá svého nároku na spravedlivé odškodnění, nebo bude žádat vyšší částku doplatku než vyplývá z revizního posudku, ale přitom riskuje, že soud se jeho námitkami stejně zabývat nebude a navíc potrestá žalobce tím, že mu uloží k úhradě část nákladů na vyhotovení revizního posudku, část soudního poplatku a část nákladů protistrany na právní zastoupení z toho důvodu, že žalobce měl jen částečný úspěch ve věci (je mu přiznána nižší částka, než které se domáhá). I když se tedy v soudním řízení revizním posudkem prokáže, že hlavní akcionář zaplatil za akcie málo, stejně musí nést poškozený akcionář část velmi vysokých nákladů sporu. V odvolacím řízení pak musí žalobce podstupovat všechny tyto náklady a s nimi spojená rizika znovu, což je pro poškozené akcionáře – žalobce mimořádně riskantní a neefektivní. U drtivé většiny vyvlastněných akcionářů budou takto náklady soudního řízení vysoko převyšovat přiznanou škodu. Drtivá většina vyvlastněných a přitom okradených akcionářů se proto z ekonomických důvodů vůbec nemůže pustit do sporu.

Příklad nákladů přezkumného řízení podle § 220k obchodního zákoníku, podle skutečného rozhodnutí soudu 1. instance:

Hlavním akcionářem poskytnuté vypořádání: 1 371 Kč na jednu akcii
Žalobcem požadované dorovnání: 1 078 000 Kč = 308 akcií x 3 500 Kč/akcii
Soudem resp. znalcem stanovené dorovnání: 289 736 Kč = 308 akcií x 940,70 Kč/akcii

 
               Žalobce je povinen zaplatit tyto náklady řízení:

 
a) Náklady řízení odpůrce: 35 207 Kč
b) Soudní poplatek: 43 120 Kč
c) Náklady za znalecký posudek: 115 495 Kč
Spolu 193 822 Kč

Z přiznané částky 289 736 Kč zbylo žalobci po odečtení nákladů jen 95 914 Kč (pokud se nepočítají náklady na vlastní právní zastoupení, které z toho musí zaplatit). Kdyby měl žalobce méně akcií než 308 (což je v případě „kupónových akcionářů“, kterých je v akciových společnostech, kde byl proveden squeeze out po česku, drtivá většina), už v prvostupňovém řízení by náklady žalobce daleko přesahovaly přiznanou částku. Nákladům soudního řízení by se žalobce mohl vyhnout jen tak, kdyby akceptoval výsledek revizního posudku i když jej považuje za chybný.

Rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky je právo vyvlastněných akcionářů na spravedlivé protiplnění doslova sabotováno. Pro ilustraci, v důvodové zprávě německého parlamentu (Tisk 15/371, str. 17, ze dne 29. 1. 2003) k zákonu o squeeze out, resp. s tímto institutem nedílně spojenému přezkumnému řízení, se praví, že náklady přezkumného řízení musí nést odpůrce (tj. hlavní akcionář), protože ve většině případů by jinak bylo z důvodu rizika nákladů menšinovým akcionářům fakticky zabráněno zahájit přezkumné řízení. Běžný český akcionář samozřejmě též nemůže podstupovat taková ekonomická rizika, která na něj klade rozhodnutí Nejvyššího soudu. K tomu ještě navíc v České republice přistupuje naprostá nejistota, jak revizní posudek dopadne, vyplývající z možnosti revizního znalce provést ocenění dle vlastní libovůle (viz. v sekci „Jak (ne)funguje přezkumné soudní řízení“ a v sekci „Praktiky českých soudních znalců“). Rozsudek Nejvyššího soudu tedy způsobil, že pro drtivou většinu okradených akcionářů je přezkumné řízení podle § 220k obchodního zákoníku, následující tzv. nepravý squeeze out podle § 220p obch. zák., z ekonomických důvodů fakticky zablokováno. O nejasnosti zákona a lepších možnostech obrany finančně mnohem silnější protistrany ani nemluvě.

Typ přezkumného řízení „na plnění“ podle ustanovení § 220k obchodního zákoníku dovodil Nejvyšší soud na základě přinejmenším velmi sporného výkladu následujících dvou předpisů. Podle doslovného znění § 220k odst. 1 obchodního zákoníku má každý akcionář právo na dorovnání (doplatek) v penězích, jestliže není výše vypořádání (poskytnutého odškodnění) přiměřená. Podle doslovného znění § 220k odst. 5 obchodního zákoníku soudní rozhodnutí, kterým se akcionáři přiznává právo na dorovnání, je pro nástupnickou společnost co do základu přiznaného práva závazné i vůči ostatním akcionářům. Ovšem ono v zákoně uvedené „vypořádání“ je hlavním akcionářem a znalcem určováno jako údaj o hodnotě připadající na jednu akcii a v této podobě jej schvaluje i valná hromada. Je proto nelogické, aby se přezkoumání tohoto vypořádání a přiznání práva na dorovnání najednou muselo vztahovat na všechny akcie, které žalobce vlastní, jak to požaduje Nejvyšší soud. Kromě toho, když soud obecně vyřeší nezbytnou otázku, zda je poskytnutá výše vypořádání přiměřená (tak, že určí správnou výši vypořádání připadající na jednu akcii) a zjistí, že není, mělo by vzniknout právo na dorovnání (plnění) každému akcionáři přímo ze zákona (podle § 220k odst. 1 má každý akcionář má právo na dorovnání, jestliže není výše vypořádání přiměřená). Z logiky zákona vyplývá, že je nadbytečné, aby se menšinový akcionář musel nároku na plnění domáhat v přezkumném řízení, protože jestliže není výše vypořádání přiměřená, má hlavní akcionář ze zákona povinnost poskytnout dorovnání (plnění) sám od sebe. Na získání práva na dorovnání (plnění) na všechny akcie by tedy mělo stačit domáhat se v přezkumném řízení určení správné výše vypořádání připadající na jednu akcii a přiznání práva na dorovnání připadající na jednu akcii (v § 220k odst. 5 označováno jako základ přiznaného práva).

Před přiznáním práva na dorovnání na všechny akcie, které žalobce vlastní, musí soud tak či onak nejprve určit správnou výši vypořádání připadající na jednu akcii (musí obecně vyřešit otázku, zda je výše vypořádání přiměřená) a v závislosti na tom musí určit dorovnání připadající na jednu akcii, neboť jiným způsobem dorovnání na všechny akcie žalobce stanovit vůbec nelze. I revizním znaleckým posudkem se z tohoto důvodu určuje výše vypořádání a dorovnání připadající na jednu akcii. Proč tedy Nejvyšší soud vytěsněné akcionáře přesto nutí, aby se už v přezkumném řízení domáhali dorovnání na všechny své akcie (s pro ně negativními důsledky výše uvedenými), je těžko pochopitelné. Třeba výslovně zopakovat, že soud vždy musí nejprve určit výši vypořádání a dorovnání na jednu akcii (ať chce či nechce) a poté by měl hlavní akcionář ze zákona plnit sám od sebe, neboť právo na vypořádání vyplývá ze zákona. Avšak rozsudek Nejvyššího soudu vytěsněné akcionáře přesto nutí, aby v přezkumném řízení vyjádřili svůj nárok na dorovnání v souhrnné výši na všechny své akcie. Rozsudek Nejvyššího soudu klade na vyvlastněné akcionáře naprosto zbytečné a excesívní požadavky a proto důvodně vzbuzuje dojem, že má účelově odradit aktivní menšinové akcionáře od žaloby.

Po vynesení rozsudku Nejvyššího soudu na sebe nenechali čeští poslanci dlouho čekat. Namísto toho, aby došlo ke korekci nejasného předpisu § 220k obchodního zákoníku, který dle názoru Nejvyššího soudu výše uvedený tvrdý výklad připouští, rozhodl se zákonodárný sbor stvrdit devastaci práv okradených akcionářů výslovně. Nový zákon č. 125/2008 Sb. o přeměnách obchodních společností a družstev účinný od 1. 7. 2008 již výslovně stanoví, že přezkumné řízení (nyní obsažené v § 47 zákona o přeměnách) musí proběhnout v režimu žaloby na plnění, byť jde o zcela nesmyslný požadavek, který již beztak mimořádně chatrné postavení slabší strany (vyvlastňovaných akcionářů) ještě více oslabuje.

Platnost žaloby na plnění v případě přezkumného řízení podle § 220k obchodního zákoníku potvrdil i Ústavní soud České republiky, sp. zn. III. ÚS 1295/07. Ústavní soud odmítl i žádost některých menšinových akcionářů o osvobození od soudních poplatků založenou na argumentu, že je zjevně nespravedlivé, aby nesli tím vyšší riziko sporu, resp. byli výší poplatků tím víc od soudního sporu odrazováni, čím víc je hlavní akcionář poškodí (sp. zn. IV. ÚS 2282/07).