okforum.eu
cz   en  

SQUEEZE OUT V ČR

Praktiky českých soudních znalců

Při rabování majetku portfoliových investorů hrají rozhodující roli soudní znalci. Jejich znalecké posudky stanoví spodní hranici odškodnění za vyvlastněné akcie.

Čeští tzv. znalci získali svou „odbornost“ na základě samostudia, jehož kvalitu a výsledek nikdo neprověřil. V České republice neexistují žádné oceňovací předpisy, takže tzv. znalci mohou ocenit podniky resp. akcie, jak je napadne. Drtivá většina tzv. znalců nemá s investováním na kapitálovém trhu, kde by si své (nesmyslné) oceňovací postupy mohli prakticky ověřit, žádné zkušenosti.

Domácí odborná literatura pojednávající o oceňování podniků resp. akcií je v České republice chudá, což odpovídá krátké historii zdejšího kapitálového trhu. Za socialismu zde až do kupónové privatizace neexistoval žádný kapitálový trh. Pokud jde o domácí teoretické prameny, takřka všichni čeští tzv. znalci odkazují ve svých posudcích na právně nezávazné publikace prof. Miloše Maříka z pražské Vysoké školy ekonomické. Ohledně odhadu „pravé tržní“ hodnoty podniku, resp. podnikem emitovaných akcií, doporučuje tento pražský profesor provést ocenění metodou DCF ve spojení s metodou CAPM. Toto oceňování funguje tak, že oceňovatel nejprve stanoví tzv. náklad vlastního kapitálu investora. To znamená, že přizná majiteli společnosti resp. akcií určitou míru ročního zhodnocení jeho peněžního vkladu do této společnosti resp. akcií, které považuje za přiměřené. K tomu sestaví prognózu (věštbu) budoucího hospodaření oceňované společnosti a učiní odhad výše budoucích výnosů (volných peněžních toků). Na závěr odúročí (diskontuje) oceňovatel odhadnuté budoucí výnosy (volné peněžní toky) k rozhodnému dni ocenění tzv. diskontní mírou, jejíž výše vyplývá z přiznaného nákladu vlastního kapitálu (event. v kombinaci s náklady cizího kapitálu pomocí metody WACC, pokud má oceňovaná společnost úvěr).

Dlužno podotknout, že znalci mohou obsah prognózy i míru odúročení volit více méně libovolně. Výnosové ohodnocení ceny akcií je tedy založeno na dvou proměnných hodnotách, jejichž obsah záleží na znalcích, přičemž do výpočtu nevstupuje žádná objektivně daná hodnota.

Platí nepřímá úměra, že čím vyšší náklad vlastního kapitálu (tj. čím vyšší míru ročního zhodnocení peněžního vkladu) oceňovatel majiteli společnosti resp. akcií přizná, tím vyšší diskontní míra a tím nižší hodnota společnosti resp. akcií z výpočtů oceňovatele vyplyne.

Východiskem metody CAPM, jak se uplatňuje v České republice, je historie amerického kapitálového trhu, neboť tento trh je prý pro získání objektivních dat „nejvěrohodnější“. Na základě porovnání dlouhodobých výnosů z akcií a dluhopisů lze sestavit statistická data. Podle těchto statistických dat lze určit průměrnou výnosnost amerického akciového trhu jako celku a porovnat ji s průměrným výnosem z amerických dluhopisů (obojí jsou historická čísla). Z těchto dat vyplývá, že americký akciový trh jako celek měl v dlouhodobém průměru vyšší výnosnost, než americké dluhopisy. Rozdíl obou druhů výnosů se nazývá riziková prémie amerického akciového trhu. U akcií konkrétní společnosti se tato riziková prémie trhu upravuje ještě pomocí koeficientu beta, který reflektuje skutečnost, že některé obory podnikání byly (jsou) více rizikové než jiné.

Problém je, že výsledky řad statistických dat se liší podle období, ze kterého se čerpají. Oceňovatel může volbou období, které posuzuje, výsledek průměrné výnosnosti akciového trhu ovlivnit. Ve většině případů tzv. znalci, aniž by to upravoval nějaký právní předpis, vycházejí z časové řady amerického kapitálového trhu od roku 1928 do současnosti. Na základě tohoto období vychází průměrná výnosnost amerického akciového trhu jako celku ve výši cca. 6,5 % p.a. ( po odečtení inflace ). Přes pochybnosti tedy akceptujme i my, že v minulosti byla průměrná čistá výnosnost amerického akciového trhu necelých  7 % p.a., čistá výnosnost dluhopisového trhu cca. 2% p.a. a že rozdíl ve výnosu akciového a dluhopisového trhu byl tedy průměrně cca. 5 % p.a. ve prospěch akcií (přesné údaje v závislosti  na použitém období lze dohledat na internetové stránce www.damodaran.com). Tomuto rozdílu ve výnosech obou trhů ve výši cca. 5% p.a. říkají znalci riziková přirážka akciového trhu (RPT). Přijměme také další zjednodušující předpoklad tzv. znalců, že průměrné tempo růstu výnosů amerických podniků bude v budoucnu stejné jako v minulosti.

Česká metoda

Tzv. znalci vycházejí při ocenění z toho, že RPT v minulosti bude odpovídat RPT v budoucnosti. Nepřehlédnutelnou chybou přitom je, že považují průměrný výnos amerického akciového trhu (pro konkrétní společnost upravený koeficientem beta příslušného oboru podnikání) za konstantní při nové investici do akcií, bez ohledu na aktuální cenovou hladinu trhu v rozhodném okamžiku ocenění (přiměřenou míru ročního zhodnocení kapitálového vkladu investora). To je úplně špatně, i když přijmeme předpoklad, že budoucí průměrné tempo růstu výnosů amerických podniků bude stejné jako v minulosti. Podívejme se přesněji, jak tzv. znalci při ocenění českých akcií postupují.

Nejprve se tzv. znalci tváří, že vypočítávají výši náhrady za akcie českých společností tak, aby po reinvestování náhrady do obdobných (alternativních) akcií, které jsou kótovány na burze cenných papírů USA, na tom nebyl vytěsněný akcionář hůře jako předtím, tj. aby mu zůstaly jeho očekávané výnosy zachovány. To by bylo správně, pokud abstrahujeme od měnového rizika. Úplně špatně ovšem je, že znalci vůbec neberou v úvahu aktuální tržní ceny akcií na trhu v USA ani v ČR. Neberou v úvahu, jestli jsou v okamžiku vytěsnění alternativní akcie drahé či levné a jak. Drahost či levnost akcií se obecně vyjadřuje koeficientem P/E.

Ve svých posudcích předpokládají tzv. znalci budoucí výnos trhu akcií v USA v průměru stejný, jako byl průměrný výnos tohoto trhu v minulosti (vypočítaný na základě statistických dat od roku 1928 do současnosti), ale vůbec neuvádí hodnotu P/E trhu v okamžiku vytěsnění. To je stejný omyl, jako kdyby někdo předpokládal určitou výnosnost konkrétní akcie pro investora, ale vůbec by ho nenapadlo, že záleží především na tom, za jakou cenu si tuto akcii koupí. Takto by žádný rozumný investor nemohl postupovat, protože by velmi rychle zkrachoval.

Na prokázání této chyby stačí požádat libovolného tzv. znalce, ať ve svém znaleckém posudku ukáže, kde ve svých výpočtech kalkuluje s aktuálním P/E trhu akcií v USA nebo v ČR. Bude muset říct, že nikde. Tím je předem zaručeno, že znalecký posudek je špatný.

Tzv. znalci vypočítávají příliš nízké ceny za akcie kvůli použití chybného předpokladu, že budoucí průměrný výnos trhu akcií v USA bude stejný, jako historický průměr výnosů v minulosti, kdy bylo možné koupit akcie levněji, než v okamžiku vytěsnění (měřeno koeficientem P/E). Kdyby na základě tohoto chybného předpokladu (říkejme mu „Česká metoda“) se vypočetly ceny akcií v USA, ukázalo by se, že akciový trh v USA by měl mít podle „České metody“ průměrné P/E = 12,3. Ovšem v rozhodné době roku 2005, kdy došlo k nejvíce případům squeeze out v České republice, se ve skutečnosti akcie MidCap 400 a SmallCap 600 (tyto akcie jsou vyvlastněným českým akciím více podobné než akcie největších amerických společností) obchodovaly průměrně za P/E = 21,3. Výpočty znalců tedy prokazatelně neodpovídají skutečnosti.

Kdyby mohli znalci „Českou metodou“ vyvlastnit i americké akcionáře, dali by Američanům v roce 2005 jen 58% skutečné tržní ceny jejich akcií (12,3/21,3). Pro zjednodušení předpokládejme, že by na akcie nepřipadala žádná neprovozní aktiva.

To vysvětluje pozoruhodnou skutečnost, že v ČR se vyvlastňují akcie za finanční náhradu v takovém rozsahu, jako nikde jinde na světě. „Česká metoda“ totiž umožňuje zaplatit za akcie podstatně nižší než férovou cenu. Protože je to tak důležité, zopakujme, že „Česká metoda“ v roce 2005 ponížila skutečné tržní ceny amerických akcií, podle nichž se měří hodnota českých akcií, na 58%. Použitím „České metody“ by bylo i americkým vytěsněným akcionářům, vlastnícím americké akcie, znemožněno, aby si za poskytnuté protiplnění pořídili na trhu USA alternativní investici se stejným očekávaným výnosem a rizikem, což porušuje elementární podmínku správnosti výnosového ocenění.

Česká metoda „upravená na poměry v ČR“

Metodu ocenění akcií CAPM, vycházející ze statistiky kapitálového trhu, lze uplatnit nejen v USA, nýbrž i v jiných zemích, ve kterých existuje dostatečně dlouhá historie rozvinutého kapitálového trhu. K takovým zemím však Česká republika nepatří. Zde je kapitálový trh příliš mladý a příliš málo rozvinutý, než aby bylo možné sestavit vypovídající statistiku podle domácích dat.

Je velice pozoruhodné, jak se s tímto zásadním problémem vypořádal prof. Miloš Mařík ve svých publikacích. Navrhuje vycházet při výpočtu (odhadu) „pravých tržních“ hodnot českých podniků jednoduše z americké statistiky a hodnotu českých podniků, resp. jimi emitovaných akcií, prostě ponížit. Podniky v České republice mají podle pana profesora vždy a paušálně nižší „pravou tržní“ hodnotu než srovnatelné podniky v USA. Oblíbeným argumentem pro tento na první pohled velmi podivný přístup je, že Česká republika má nižší rating než USA a kvůli tomu je prý při ocenění českých podniků třeba použít vyšší náklad vlastního kapitálu (zvýšit jej o rizikovou přirážku za tzv. „riziko země ČR“ - RPZ). Tuto metodu ocenění českých akcií převzala drtivá většina českých tzv. znalců i pro účel „squeeze out po česku“. Samozřejmě, že to je opět špatně. Podívejme se přesněji, jak tzv. znalci postupují.

K metodice výpočtu nákladu vlastního kapitálu (tj. ročním výnosu v procentech, který by měl investor očekávat z investice do určitého podniku přiměřeně k  riziku), kterou používají tzv. znalci při squeeze out, je předem nutno konstatovat, že vychází z nesprávné filozofie ocenění. Tzv. znalci vypočítávají cenu za akcie, jakoby chtěli odškodnit amerického investora za to, že je někým nucen prodat své portfoliové investice v USA a namísto toho koupit od menšinových akcionářů jejich české akcie. Kdyby to takto bylo, na celou záležitost by bylo nutné dívat se očima zahraničního investora a bylo by možné přiznat mu např. vyšší právní riziko v ČR než v USA, vyšší diskont za nižší likviditu českých akcií, nebo obecně vyšší riziko vyplývající z pro něj cizího prostředí v ČR. Taková situace však při squeeze out není. Je přesně opačná.

Tzv. znalci mají vypočítat odškodnění pro české akcionáře, kteří o své akcie přicházejí nedobrovolně na přání hlavního akcionáře. Proto je nutno pohlížet na odškodnění očima vyvlastněných akcionářů. Jestliže je hodnota českých akcií pro vyvlastňované akcionáře poměřována na základě hodnot amerických akcií, jak se to děje, musí být tzv. „riziko země ČR“ (RPZ) v prvé řadě upraveno na RPZ + M, kde M je měnové riziko. M musí mít negativní znaménko, neboť jak řečeno, věc je nutné posuzovat z pohledu českých akcionářů. Americké akcie je třeba pořídit za americké dolary a v těch jsou také kalkulovány jejich výnosy. Pokud oceňovatel chce vzájemně porovnávat ekonomické hodnoty českých a amerických podniků, musí zohlednit měnové riziko. Tento fakt musí respektovat každý investor, který nechce přijít neuváženými investicemi o peníze. Jestliže tzv. znalci měnové riziko M do výpočtu „rizika země“ nezahrnují, je to zjevná chyba. Pokud by čeští akcionáři v polovině roku 2005, kdy proběhla v ČR největší vlna případů squeeze out, nakoupili za poskytnuté protiplnění americké akcie, tak by na měnovém kurzu do konce roku 2006 ztratili cca. 15 % v dolarech uloženého kapitálu. Přitom byl tento trend dopředu jasný, protože od roku 2001 do roku 2005 oslabil dolar vůči koruně o cca. 40 % a v roce 2005 nikdo nepředpokládal změnu tohoto trendu.

Namísto toho, aby znalci ve prospěch vyvlastňovaných akcionářů zohlednili největší složku ekonomického „rizika země“ (RPZ) měnové riziko M, tvrdí, že Česká republika má nižší rating než USA a proto prý představuje z hlediska investic více rizikové teritorium než USA. Na základě tohoto odůvodnění zvyšují znalci náklad vlastního kapitálu stanovený podle „České metody“ o tzv. rizikovou přirážku za „riziko země ČR“ (RPZ).

Rating země vyjadřuje v prvé řadě schopnost země splácet své dluhy. Rating země může, dle kritérií příslušné ratingové agentury, vyjadřovat i jiná rizika, zejména rizika právního charakteru. I kdyby někteří „globální investoři“ při dobrovolných investicích uvažovali tak, jak znalci přiměřené protiplnění počítají (tedy tak, že by výměnou za vyšší výnos v České republice v korunách byli ochotni akceptovat nižší výnos v USA v dolarech), bylo by nutné analyzovat, jestli uvažují správně, event. proč tak uvažují a zda je možné uplatnit stejné uvažování i při squeeze out. Je jasné, že burzy resp. chování investorů na burze neovlivňují jen ekonomická, ale i právní rizika, která jsou v České republice při držení menšinových podílů obzvlášť vysoká (díky velmi chabé ochraně menšinových práv). Riziko protiprávního poškození svého majetku vnímá každý investor individuálně a dává mu váhu dle své mentality a dovedností bránit se. Je jasné, že při dobrovolných investičních transakcích mohou hrát právní úvahy tohoto typu, zejména u zahraničních portfoliových investorů, důležitou roli. Při squeeze out se ale právní rizika do výpočtu ocenění zahrnovat nesmějí! Pokud by se právní rizika zahrnovala do ocenění i v případě nuceného odnětí akcií, bylo by tím připuštěno, aby se směl hlavní akcionář při squeeze out obohatit na úkor jím vyvlastněných akcionářů. Znamenalo by to, že by vyvlastněným akcionářům mohl poskytnout za akcie nižší než úplnou ekonomickou náhradu, protože by mohl říct: Protože je nejisté, jestli vás okradu a jak moc, mají vaše akcie nižší cenu než v zemích, kde se tunelování a jiné znevýhodňování menšinových akcionářů stíhá častěji, dokonaleji a více. To je však zcela nemravná filozofie ocenění, založená na toleranci protiprávního stavu, která je při squeeze out naprosto nepřijatelná.

Z pohledu českého akcionáře není správné vycházet z toho, že investice v USA jsou spojeny s nižším ekonomickým rizikem, než domácí investice (pokud jde o právní rizika, viz v odstavci výše). Především je zde již zmíněné měnové riziko, které musí český investor při investicích v USA podstoupit. Česká republika má stabilní makroekonomické prostředí, relativně nízké zadlužení, relativně vysoký hospodářský růst, relativně nízké úrokové sazby, česká koruna dlouhodobě patří mezi nejtvrdší měny světa a z hospodářského a politického hlediska je součásti stabilního společenství států Evropské unie. V USA by český investor kromě toho musel podstoupit riziko cizího prostředí, které nezná. Aktivní správa majetku (např. účast na valné hromadě, nebo obrana proti nepravostem, ke kterým dochází i v USA) je pro běžného českého investora v USA vyloučena, což jeho investiční riziko v USA opět zvyšuje.

Lze shrnout, že pokud tzv. znalci počítají výši odškodnění pro české akcionáře a stanoví jej podle hodnot amerických akcií, musí mít součet RPZ + M negativní znaménko a nikoliv pozitivní, jak je běžnou praxí. Výši bonusu pro vyvlastňované akcionáře by mohla navrhnout např. Česká národní banka na základě statistiky z USA, ze které lze spočítat, jak cena v nabídce převzetí převyšuje předcházející tržní cenu akcií. O tento bonus by mělo být protiplnění zvýšeno (nikoliv sníženo, jak se to v ČR děje!).

Jestliže je měřítkem hodnoty českých akcií americká burza, musí být základem hodnoty taková cena za posuzované akcie, při níž jsou očekávané diskontované výnosy prodávajícího z reinvestice na akciovém trhu USA stejné, jako očekávané diskontované výnosy kupujícího. Této hodnotě můžeme říkat rovnovážná cena. Rovnovážná cena závisí na tržní ceně alternativních akcií (viz. výše „Česká metoda“). Při rovnovážné ceně se na trhu USA zobchoduje jen nepatrná část akcií. Pokud by chtěl kupující získat hodně akcií, musel by cenu podstatně zvýšit. Proto je při nabídkách převzetí v USA bonus k předchozí tržní ceně standard. Je skandální, že v České republice vyvlastňovatel nejenže nemusí dát tuto prémii, nýbrž smí akcionáře vyvlastnit za nižší než rovnovážnou cenu! A jak se to odůvodňuje? Snadno. Tzv. znalci říkají, že ČR představuje z hlediska investic více rizikové teritorium. Ovšem pokud by se portfolioví investoři nemuseli bát, že budou v ČR okradeni, byl by tento argument naprosto bezcenný. Filozofie ocenění, na níž tzv. znalci staví své ocenění, je při squeeze out ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Realitě neodpovídá ale ani při dobrovolných převodech. Kolik akcionářů by asi dobrovolně vyměnilo české akcie s vyšším očekávaným výnosem (v korunách) za americké akcie s nižším očekávaným výnosem (v dolarech)? Čeští tzv. znalci by si měli udělat anketu.

Slevy z donucení

Když tzv. znalcům nevychází výsledek ocenění, jaký si přejí, prostě zvýší náklad vlastního kapitálu, který investorovi (tj. hlavnímu akcionáři) přiznají, o tzv. specifickou rizikovou přirážku, čímž dojde k dalšímu snížení hodnoty oceňované společnosti. Ve zcela různé výši, prostě tak, aby jim vyšel výsledek, jaký chtějí. „Specifické rizikové přirážky“ by se měly nazývat manipulátory ocenění, protože s jejich pomocí lze dosáhnout jakéhokoliv výsledku ocenění.

„Specifické rizikové přirážky“ vyjadřují subjektivní úsudek tzv. znalce o tom, s jakou slevou z ekonomické hodnoty by měl být majitel akcií ochoten je prodat. Ze své podstaty jsou neprůkazné a jejich použití při squeeze out je nesmyslné.

Nejčastěji uvádějí tzv. znalci dva důvody, proč slevy přiznávají:

a) kvůli tomu, že společnost je malá, resp. má malou tržní kapitalizaci
b) kvůli tomu, že kótované akcie společnosti jsou málo likvidní

Tyto úvahy však nemají s ekonomickou hodnotou oceňované společnosti resp. akcií nic společného. Ekonomická hodnota akcií je při výnosovém ocenění dána finančním plánem (očekávanými výnosy) a podnikatelským rizikem. Není prokázáno, že při srovnání malých a velkých společností je u malých společností podnikatelské riziko větší a už vůbec nelze rozdíly objektivně kvantifikovat. Pokud při ocenění akcií posuzuje tzv. znalec velikost tržní kapitalizace a likviditu akcií, nejde o ekonomické úvahy. Nebo lze snad říct, že veřejně neobchodovatelné akcie mají ekonomickou hodnotu nula, protože jejich tržní kapitalizace a likvidita je nula? Nebo alespoň, že ekonomická hodnota takových akcií je nižší, než kdyby se veřejně obchodovaly? Samozřejmě to nelze, protože ekonomická hodnota akcií nezáleží na velikosti společnosti, která je emitovala, ani na tom, zda jsou akcie přijaty k obchodování na veřejném trhu.

Fakt je, že nižší nebo žádná likvidita akcií způsobuje nižší zájem portfoliových investorů předmětné akcie kupovat, což za tržních podmínek může vést k nižším oběžným cenám těchto akcií. Aby prodejechtiví majitelé své málo likvidní akcie prodali, musí kupujícímu často poskytnout slevu (diskont). Jak řečeno, prodejechtiví majitelé akcií. Při squeeze out ale žádní prodejechtiví akcionáři nejsou a proto je v případě nuceného odnětí akcií použití výše uvedených slev protiprávní a nemravné. Existuje pouze koupěchtivý majoritní akcionář, pro kterého nejsou tržní kapitalizace ani likvidita akcií důležité, neboť většinové a stoprocentní podíly se téměř nikdy neprodávají prostřednictvím anonymního trhu burzy (cena se stanovuje na základě přímého jednání mezi prodávajícím a kupujícím). Přiznáváním slev koupěchtivým majoritním akcionářům, např. protože likvidita akcií je malá nebo žádná, je jim při squeeze out zcela otevřeně přiznávána ekonomická výhoda. Základní princip rovnosti akcionářů je zde nahrazen principem dvojích cen: stoprocentní ekonomickou hodnotou akcií, která je vyhrazena majoritnímu akcionáři, a nižší oběžnou cenou akcií, která přináleží menšinovým akcionářům. S využitím dvojích cen je pak majoritnímu akcionáři zcela otevřeně přiznáno právo obohatit se při squeeze out na úkor menšinových akcionářů.

Zmanipulované prognózy

Správnost výnosového ocenění metodou CAPM resp. DCF nezáleží jen na správně stanovené výši nákladu vlastního kapitálu, ale rovněž na tom, že oceňovatel správně provede prognózu (věštbu) budoucího vývoje hospodaření oceňované společnosti. Lze si domyslet, že v případě českých tzv. znalců to tak není, protože většina z nich skuteční odborníci nejsou a hlavně nejsou při „squeeze out po česku“ motivováni postupovat objektivně, nýbrž právě naopak.

Problematičnost sestavení (a pozdějšího přezkoumání) správnosti finančního plánu při squeeze out si čeští zákonodárci mohli uvědomit, i kdyby nepřemýšleli. Stačilo by, kdyby vzali v úvahu odbornou literaturu publikovanou v Rakousku a Německu, odkud Česká republika převzala základní principy fungování institutu squeeze out (nutno však poznamenat, že tvůrci českého zákona byli schopni „opsat“ jen některé pasáže zahraničního zákona, ale takřka žádné z ustanovení zajišťující ochranu minoritních práv). Například Martin Winner, docent z vídeňské Ekonomické univerzity (Wirtschaftsuniversitaet), v článku Wert und Preis im neuen Recht des Squeeze-out (vyšlo v Juristische Blaetter, č 7/2007) uvádí: „Každé ocenění se odvolává na prognózu výnosu, jehož má společnost dosáhnout a závisí na nejistých očekáváních budoucnosti. Tato problematika je navíc při vytěsňování společníků zesílena tím, že informace o skutečnosti pro případné zvýšení protiplnění má zpravidla k dispozici společnost a de facto pouze hlavní akcionář, avšak nikoliv menšinoví akcionáři (informační asymetrie). Avšak právě hlavní akcionář je nejméně zainteresován na tom, aby údaje, které by mohly zvýšit hodnotu, dal k dispozici.“  Pochopitelně, takový stav je i v České republice.

Finanční plán (prognóza hospodaření) oceňovaného podniku je základem výnosového ocenění. Kvůli nesmyslné právní úpravě je finanční plán sestavován znalcem, kterého vybírá a platí hlavní akcionář (ten má nejmenší zájem, aby byl finanční plán sestaven objektivně). Znalci při sestavování svého finančního plánu většinou vycházejí z finančního plánu sestaveného managementem společnosti, který jedná s hlavním akcionářem ve shodě. Managementy predikují pro účel squeeze out vesměs tak špatné výsledky, že nikde na světě by management nemohl zůstat ve funkci, kdyby společnosti pod svým vedením předpověděl tak negativní vývoj. V případě squeeze out je to však z pohledu rozhodujících vlastníků žádoucí a proto se to děje.

Praxe, kdy je výše protiplnění závislá na prohlášení podjaté osoby, jestli bude budoucí zisk společnosti malý nebo velký, by byla k smíchu, kdyby nebyla k pláči, protože má na majetek vyvlastňovaných akcionářů tak tvrdý ekonomický dopad. Kdyby byly prognózy správné, musel by v prognózách uváděný průměrný růst zisku u všech společností, ve kterých byl proveden squeeze out, přibližně odpovídat očekávanému hospodářskému růstu v České republice v následujícím období. Průměrný růst zisku podniků uváděný ve znaleckých posudcích, které máme k dispozici, je neporovnatelně nižší. Jde o logický následek nesmyslné zákonné úpravy a opak by byl neuvěřitelným překvapením.

Vysvětlení motivace českých tzv. znalců, proč oceňují jak je výše uvedeno, vyplývá z triviální úvahy, že za „znalecký posudek“ dostávají od hlavního akcionáře zaplaceno. Z revizních řízení jsou známy částky v řádech set tisíc korun, které požadují. Výše odměn, které dostávají za znalecké posudky na doložení výše protiplnění od hlavních akcionářů, závisí na dohodě. Je logické, že hlavní akcionáři mají mnohem větší zájem ušetřit na odškodnění za akcie, než na odměnách pro tzv. znalce, které jsou nesrovnatelně nižší než odškodnění. Pro hlavní akcionáře je výhodné finančně motivovat tzv. znalce jak třeba, aby vyšli vstříc jejich zájmům. V České republice používaná metodika na oceňování akcií při „squeeze out po česku“ je tedy výsledkem společných zájmů hlavních akcionářů a znalců. Ušetřit resp. vydělat na úkor vytěsněných akcionářů.