19. 10. 2009:

Na základě stížnosti tří zahraničních akcionářů, podporovaných Ochranným sdružením malých akcionářů – OSMA, rozhodl dne 15. 10. 2009 Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, že Česká republika porušila ve třech případech akciových společností Českomoravský cement, Biocel a Ytong Evropskou úmluvu o lidských právech. Souvislosti, o které jde, lze popsat takto:

V České republice na valné hromadě akciové společnosti může za podmínek daných zákonem majoritní akcionář rozhodnout, že společnost zanikne a veškerý její majetek včetně firmy a zaměstnanců přejde do vlastnictví majoritního akcionáře (jde o tzv. převod jmění na akcionáře neboli nepravý „squeeze out “ - dříve podle § 220p Obchodního zákoníku, nyní podle § 337 a násl. zákona č. 125/2008 Sb. o přeměnách). Dále pak majoritní akcionář podniká sám, zatímco menšinoví akcionáři dostávají peněžní odškodnění. Jestliže majoritní akcionář na valné hromadě takto rozhodne, představenstvo dotčené společnosti musí doložit tuto skutečnost listinami, které vyžaduje zákon, a požádat o zápis rozhodnutí valné hromady do obchodního rejstříku. Podle § 200c odstavec 3 občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.) musí obchodní rejstřík učinit úkony vedoucí k zápisu ve lhůtě 15 dnů od doručení žádosti.  Podle téhož zákona (§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.)  nesmí obchodní rejstřík řízení o zápis přerušit, ani když mu je známo, že platnost rozhodnutí valné hromady je napadena žalobou, a musí dát přednost rychlosti zápisu před touto žalobou. Jmenované právní předpisy jsou korunovány dalšími dvěma zákony:

(1) Podle § 220h odstavec 3 a 4 Obchodního zákoníku, je-li proveden zápis převodu jmění do obchodního rejstříku, nelze podat žalobu o neplatnost usnesení valné hromady, která o něm rozhodla, a již v předtím podané žalobě nelze pokračovat. 

(2) Podle § 131 odstavec 3 písmeno c) Obchodního zákoníku, po zápisu převodu jmění do obchodního rejstříku nelze vyslovit neplatnost usnesení valné hromady, která o něm rozhodla.

Jednoduše shrnuto, tzv. převod jmění je sice podmíněn splněním určitých zákonných podmínek, ale je-li mezi akcionáři sporné, zda byly tyto podmínky splněny, měli dosud menšinoví akcionáři vždy smůlu. Před zápisem sporného usnesení valné hromady do obchodního rejstříku české soudy jejich žalobu ještě nezkoumaly a po zápisu už nezkoumaly, takže k přezkoumání zákonnosti usnesení valné hromady rozhodující o odnětí majetku menšinovým akcionářům ve prospěch většinového akcionáře nedocházelo nikdy. Laik by se mohl domnívat, že jde o do očí bijící nepravost, ale ne tak české soudy. Stěžovatelé poukazovali na porušování svých základních práv na soudech všech instancí, včetně Ústavního soudu ČR, které jim opakovaně sdělovaly, že je vše v pořádku, zejména prý proto, že intenzita ochrany práv akcionářů nemusí dosahovat stejné úrovně jako vlastníků jiného druhu majetku (aniž by české soudy tuto jinou úroveň ochrany přesněji definovaly). Minoritním akcionářům prý musí stačit, když mohou nechat přezkoumat výši odškodnění za akcie; zda došlo k odnětí jejich majetku zákonným způsobem, to se prý zkoumat nemusí. Teď se však díky rozhodnutí ve Štrasburku ukázalo, že musí.

Důležitost štrasburského rozhodnutí je možné seznat jen při znalosti všech souvislostí. Každý si může domyslet, že když se majoritní akcionáři mohli spolehnout, že se zákonnost jejich rozhodnutí zkoumat nebude, že nebrali právní předpisy příliš vážně. Při převodu jmění často docházelo k různým porušením zákona, která měla značný dopad na výši odškodnění. Odškodnění se sice musí dokládat znaleckým posudkem, ale jak to s posudky v České republice vypadá, se lze dočíst v sekci „Praktiky českých soudních znalců“. Každopádně není v České republice znalecký posudek vůbec žádným garantem spravedlivé ceny za akcie. Je sice pravda, že poškození akcionáři mají ještě možnost podat žalobu na soud, kterou se mohou domáhat doplatku k nespravedlivé ceně. Ovšem ani toto řízení podle názoru OSMA nesplňuje podmínky ústavnosti (tuto otázku bude štrasburský soud možná řešit jako další v pořadí), a to především z těchto důvodů:

a) České soudy kladou na bedra žalobců excesivní břemena, která drtivou většinu poškozených akcionářů od soudního sporu odrazují  (viz. „Rozhodnutí nejvyšších českých soudců“ - Rozhodnutí 1). Kvůli tomu je pro drtivou většinu poškozených akcionářů možný přínos soudního řízení v hrubém nepoměru s jeho náklady a riziky.

b) Český zákon neobsahuje žádné sankce, které by majoritního akcionáře motivovaly, aby stanovil výši odškodnění spravedlivě, nýbrž právě naopak. V českém zákoně se sice uvádí, že stačí, aby majoritní akcionář prohrál spor o výši odškodnění s jediným akcionářem, aby pak musel zaplatit doplatek všem vyvlastněným akcionářům (tedy i těm, kteří sami žalobu nepodali), ovšem toto právo je iluzorní. Jestliže bude majoritnímu akcionáři hrozit, že prohraje soudní spor o výši odškodnění, vždy se s žalujícím akcionářem raději mimosoudně dohodne, aby k žádnému soudnímu výroku nedošlo (např. v Německu a Rakousku existuje institut tzv. společného zástupce nežalujících akcionářů, což je úřední funkce, která uvedené možnosti brání, ovšem nic takového neexistuje v České republice). I kdyby však nějakým zázrakem k soudnímu výroku došlo, majoritní akcionář by stejně doplatil jen to, co měl zaplatit hned, což nelze považovat za sankci. Tedy, pro majoritního akcionáře je při stanovení výše odškodnění výhodné porušovat zákon, protože může počítat s tím, že ho zažaluje jen velmi malý počet akcionářů, kteří se nezaleknou jim do cesty kladených překážek a se kterými se majoritní akcionář nějak dohodne. I kdyby zcela nečekaně k soudnímu výroku došlo, tak stejně až ve velmi vzdálené budoucností zaplatí pouze to, co měl zaplatit hned, což je také výhoda.

c) Znalci, jejichž znalecké posudky představují spodní limit odškodnění, jsou placeni majoritním akcionářem ve výši podle vzájemné dohody, což majoritnímu akcionáři dává možnost ovlivňovat výsledek ocenění ve svůj prospěch. Tito znalci navíc nemají žádné zvláštní znalecké vzdělání ani nikdy nemuseli absolvovat žádnou znaleckou zkoušku, takže jejich odborná úroveň je mnohdy otřesná a správné ocenění předem vylučuje (viz „Praktiky českých soudních znalců“).

d) V České republice neexistují žádné oceňovací předpisy, které by byly pro tzv. znalce závazné. Zákonem není definován ani základ hodnoty, ani způsob jejího výpočtu, takže znalci provádí ocenění dle své libovůle, což jak při stanovení výše odškodnění, tak při soudním přezkumu této výše, způsobuje chaotické poměry, které jsou v nesouladu se základními  principy práva.

e) Dosavadní zkušenosti z řízení, ve kterých se přezkoumává výše odškodnění, ukazují, že české soudy nejsou za daných podmínek (ne)vytvořených českým zákonodárcem schopny, resp. ochotny, poskytovat vyvlastněným akcionářům soudní ochranu (viz. „Jak (ne)funguje přezkumné soudní řízení“). V tomto ohledu se česká judikatura ještě vyvíjí a proto nelze učinit definitivní závěr, zda kvůli notorickému odmítání poskytovat soudní ochranu bude na Českou republiku nutno podat další žaloby u mezinárodního soudu, nebo zda alespoň v tomto ohledu nakonec dojde k samoregulaci. 

Stav, který před rozhodnutím štrasburského soudu platil v České republice, znemožňoval nejen soudní přezkoumání, zda vyvlastnění akcionářského podílu proběhlo v souladu s příslušným zákonem, nýbrž znemožňoval posoudit i samotnou podstatu práva, na jehož základě k vyvlastnění docházelo -  tedy zda výše uvedené podmínky a) až e) platné při tzv. převodu jmění na akcionáře jsou v souladu se základními právy.  Tento soulad se základními právy české soudy vždy odmítly přezkoumat, i když to bylo různými stěžovateli opakovaně žádáno, a to právě kvůli právním předpisům a jejich výkladu českými soudy (zejména § 220h odstavec 3 a 4 Obchodního zákoníku), jež posoudil Evropský soud pro lidská práva jako porušující Evropskou úmluvu o lidských právech. Nebýt štrasburského rozhodnutí, poškození akcionáři by se nikdy nemohli dovědět, zda jim byl jejich majetek podle § 220p Obchodního zákoníku (nyní § § 337 a násl. zákona o přeměnách) odňat způsobem, který respektuje jejich základní práva, protože české soudy by se touto otázkou nikdy nezabývaly. Nyní by se jí již zabývat měly, protože byly poučeny, že jejich dosavadní výmluva o nižší intenzitě ochrany akcionářských práv neplatí, či alespoň ne absolutně platí.

Rozhodnutí štrasburského soudu ze dne 15. 10. 2009 je milníkem, který, jak věříme, označuje počátek zásadních změn českého pseudo-práva, v jehož důsledku byly v České republice okradeny statisíce akcionářů. Rozhodnutí štrasburského soudu přikládáme v anglickém jazyce zde  a v českém zde. Rozhodnutí podrobíme analýze jejíž výsledky v nejbližší době zveřejníme na těchto stránkách.