13. 4. 2011:

Dne 21. března 2011 rozhodl Ústavní soud ČR, že zákon squeeze out po česku ve znění od svého zavedení 1. 7. 2005 do 28. 9. 2005 byl v rozporu s Listinou základních práv a svobod a tedy protiústavní (sp. zn. I. ÚS 1768/09). V tomto období proběhla hlavní vlna squeeze outů po česku, která „smetla“ menšinové akcionáře v 186 největších českých společnostech. Nyní je tedy Ústavním soudem potvrzeno, že majetek statisíců menšinových akcionářů přešel na hlavní akcionáře (tj. do vlastnictví hrstky novodobých českých zbohatlíků a zahraničních koncernů) při porušení základního práva menšinových akcionářů vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odstavec 1 LZPS.

Jde o „úžasný“ výkon Ústavního soudu ... co při použití selského rozumu muselo být jasné každému, kdo si příslušný zákon jednou přečetl, na to nakonec přišli i ústavní soudci (po 6 letech od zavedení zákona). Neopomenuli ovšem ke svému rozhodnutí dodat, že neplatnost usnesení valné hromady nelze po tak dlouhé době již vyslovit s ohledem na ochranu práv třetích osob nabytých v dobré víře a rovněž práv hlavních akcionářů (!!!). Tedy, kromě morální satisfakce, z pohledu okradených akcionářů de facto nejde o žádnou změnu oproti předešlému stavu.

Za povšimnutí stojí, že rozhodnutí Ústavního soudu obsahuje kritiku českých soudů, a to zejména Nejvyššího soudu ČR (k dané problematice pod vedením JUDr. Ivany Štenglové), cit.: „... bylo povinností obecných soudů rozpoznat nedostatečnost původní právní úpravy  a vyvodit z takového poznání důsledek v podobě její ústavněprávní interpretace. Naznačené konstatování směřuje především k Nejvyššímu soudu, jehož soudci se podílejí na formulaci doktríny jak svou judikatorní, tak pedagogickou a literární činností. Takto zformulovaná doktrína měla ovlivňovat činnost nižších soudů.“ Tato kritika je samozřejmě správná. Připomeňme některé „perly“ z dílny Nejvyššího soudu, resp. předsedkyně příslušného senátu, pod který spadá řešení daných témat, JUDr. Ivany Štenglové. Byla to právě tato vysoko postavená soudkyně, která si k předmětnému zákonu velmi pospíšila vydat komentář, podle něhož se může valná hromada, rozhodující o squeeze out po česku, svolat ve zkrácené 15-denní lhůtě (viz Štenglová, Plíva, Tomsa, Obchodní zákoník, komentář, 11. vydání, C. H. Beck, 2006, str. 671).  Svou publikační činností tedy ovlivnila předsedkyně senátu Nejvyššího soudu rozhodování českých soudců, avšak zcela nesprávně dle posledního v.u. rozhodnutí Ústavního soudu (bod 29). Podle tohoto rozhodnutí, pouze jinak řečeno, je osobním selháním paní JUDr. Ivany Štenglové, že české soudy umožnily, aby statisíce českých občanů byly zbaveni jejich majetku protiprávně. S tím je nutno souhlasit, obzvlášť připomeneme-li další „perly“, které se zrodily na Nejvyšším soudu a nesou podpis JUDr. Ivany Štenglové. Jde například o názor, že záměrné neposkytnutí „přiměřeného protiplnění“ hlavním akcionářem není důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (za situace, kdy Ústavní soud dříve vyslovil, že zneužití práva při squeeze out je důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady), nebo že neposkytnutí informací,  které se týkají protiplnění, na valné hromadě rozhodující o squeeze out nemá závažné právní následky (i když získání informací o výši protiplnění je evidentně jediným smyslem účasti menšinových akcionářů na valné hromadě). Při čtení těchto „perel“ se nechce věřit, že nějaký soudce, natož soudce výše postavený, natož předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, si může dovolit takové názory bez následků prezentovat a podle nich dokonce rozhodovat o majetku druhých. V České republice to bohužel možné je a přináší sebou devastující účinky na majetek statisíců občanů.

Jakkoliv je kritizování Nejvyššího soudu oprávněné, více férové by bylo, kdyby ve v.u. rozhodnutí Ústavního soudu bylo též uvedeno, že ještě více podivné je rozhodování Ústavního soudu samotného. Totožnou problematikou se totiž Ústavní soud zabýval již dříve třikrát (Ústavnímu soudu zřejmě neuniklo, že všechny tři kauzy pokračují ve Štrasburku). Tak jako v tomto čtvrtém případě, i v předcházejících třech šlo o vyřízení ústavní stížnosti týkající se ústavnosti zákona squeeze out po česku ve znění od 1. 7. 2005 do 28. 9. 2005 podané v rámci řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Ve všech třech dřívějších případech Ústavní soud plně podpořil stanovisko Nejvyššího soudu (které nyní kritizuje), že předmětný zákon není protiústavní, a třikrát po sobě vyslovil názor, že stížnost směřující proti odejmutí majetku na základě tohoto zákona je zjevně neopodstatněná (sp. zn. I. ÚS 42/10, sp. zn. IV. ÚS 1260/10 a sp.zn. I. ÚS 855/10). Veškerá rozhodnutí Ústavního soudu lze nalézt na webu http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. V prvním případě rozhodovali ústavní soudci Vojen Güttler, František Duchoň a Ivana Janů. Ve druhém případě rozhodovali ústavní soudci Michaela Židlická, Vlasta Formánková, Pavel Hollaender. Ve třetím případě rozhodovali znovu soudci Ivana Janů, Vojen Güttler a František Duchoň. Porovnáme-li obsazení prvního a třetího senátu se senátem, který nyní ve čtvrtém případě rozhodl opačně – Ivana Janů, Vojen Güttler a Eliška Wágnerová, nemůžeme přehlédnout, že šlo o dva totožné soudce ze tří (!!!). Totožní soudci ústavního soudu ČR tedy rozhodli dne 21. března 2011 přesně opačně než rozhodovali dne 7. září 2010 a 17. ledna 2011, aniž by se o své předchozí rozhodovací praxi zmínili, natož aby diametrální změnu svých názorů jakkoliv odůvodnili. Namísto toho zkritizovali Nejvyšší soud (!!!). Kritika vyslovená Ústavním soudem na adresu Nejvyššího soudu samozřejmě dopadá v první řadě na ústavní soudce samé (což ústavní soudci zamlčeli). Předmětné rozhodování Ústavního soudu zjevně patří nanejvýš do „banánové republiky“ a velmi vypovídá jak o odborných, tak morálních kvalitách ústavních soudců. Připomeňme znovu, že nejde o žádnou maličkost, ale o právo na majetek statisíců občanů.

Výše uvedené poměry v českém soudnictví jasně dokumentují katastrofální stav, v jakém se více než 20 let po tzv. sametové revoluci nachází. Za tento katastrofální stav nesou odpovědnost, jako je tomu vždy, konkrétní osoby. Je zřejmé, že tzv. revoluce byla a je sametová k osobám, k nimž by v žádném případě sametová být neměla, zatímco k právům běžných občanů sametová vůbec není. Onou sametovostí se proto není důvod chlubit!