94 - 95                                                            Dílčí studie pro jednotlivé země a nadnárodní systémy

Existuje-li ustanovení či obecněji právo, o které se jedná, v české Listině základních práv a svobod, české soudy staví svoji argumentaci primárně na Listině. Ustanovení Evropské úmluvy a případnou judikaturu ESLP pak používají pouze podpůrně, zpravidla k potvrzení vývodů již učiněných na půdorysu české Listiny. Ke konfliktům mezi oběma dokumenty zpravidla nedochází. Kdyby dojít mělo, jsou umně zahlazeny.
S tím souvisí další zajímavý fenomén užití (resp. neužití) judikatury ESLP českými soudy. Zdá se, že české soudy využívají štrasburské judikatury pouze pro „souhlasné" citace, tedy výlučně pro potvrzení svých vývodů. Nepodařilo se nám najít jediný judikát, kde by český soud s judikaturou ESLP nesouhlasil a svůj nesouhlas kvalifikovaně zdůvodnil. Existují pouze dvě extrémní pozice: buď se daný judikát rozhodujícímu soudu „hodí" a pak je otevřeně citován, anebo se „nehodí", a pak bývá zamlčen. Tento styl práce s judikaturou, který se nejvíce podobá vyďobávání rozinek z dortu a ponechání zbytku dortu ladem, je nepřípustný. Akceptovat judikaturu znamená akceptovat judikaturu jako celek, tedy i s názory, které nemusí vyhovovat. Vybírání pouze „vhodných" judikátů a nerespektování zbytku totiž popírá samotnou funkci judikatury, tj. řídící funkci pro sjednocování a koherenci budoucího soudního rozhodování.
Určitým nebezpečím by se mohlo stát též mechanické použití judikátů ESLP, a to zejména na právní instituty, které se v českém právu liší od těch, které byly podkladem pro původní rozhodnutí ESLP. Poučný příklad uvádí z rozhodovací praxe maďarského Ústavního soudu jeho soudce Imre Vörös. V roce 1993 maďarský Ústavní soud aplikoval rozhodnutí ESLP týkající se anglického práva, a to specifického institutu common law (long lease tensure). Maďarský Ústavní soud nicméně bez dalšího aplikoval roz-hodnutí ESLP na maďarské právo týkající se nájmu bytu, byť anglický institut byl s Ústavním soudem přezkoumávaným institutem běžného nájmu bytu nesrovnatelný1.
Přes výše popsané počáteční problémy při práci se štrasburskou judikaturou ale není možné tvrdit, že by v českém právním řádu panovala nevůle s ní pracovat. Spíše než nechuť argumentovat štrasburskými judi-káty jsou základními problémy širšího užití judikatury ESLP před českými soudy především tři faktory: neznalost, nepřístupnost a pasivita procesních účastníků.
Neznalost judikatury ESLP je dána jednak relativní novostí Evropské úmluvy v českém právním řádu, jednak absencí soustavného školení v problematice Evropské úmluvy. I když od ratifikace Evropské úmluvy Českou republikou uplynulo více než 10 let, reálná znalost Evropské úmluvy a judikatury v české právnické obci je mizivá. Generace současných vůdčích právníků neměla možnost se s tímto instrumentem během studia seznámit. Situace právnického dorostu však není o mnoho optimističtější: právo Evropské úmluvy figuruje ve studijním plánu českých právnických fakult pouze jako okrajové téma mezinárodního práva veřejného či práva ústavního, a to obvykle pouze v jakési „statické" podobě, kdy se omezuje na výklad o složení Soudu a řízení před ním. Naprosto chybí propojení judikatury ESLP s relevantními právními odvětvími českého práva, a tím také pochopení praktického významu této judikatury pro vnitrostátní aplikaci práva.2"
O pasivitě procesních účastníků při navrhování právních tvrzení v rámci soudního řízení je detailně pojednáno na jiném místě této publikace. Zde je vhodné pouze zopakovat, že bez větší aktivity procesních stran zůstává intenzivnější použití judikatury ESLP věcí teorie. Od soudce nelze reálně očekávat, že bude znát všechny v úvahu připadající judikáty ESLP, a že si je bude sám v každém jednotlivém případě aktivně dohledávat. Naproti tomu se musí soudce aktivnímu účastníkovi v jistém smyslu „odměnit" tím, že se s jeho argumentací judikaturou ESLP vypořádá.
Přístupností judikatury je myšlena především přístupnost jazyková. Judikatura ESLP je v oficiální verzi přístupná pouze ve francouzštině a/nebo angličtině. Do češtiny se překládá pouze zlomek rozhodnutí ESLP. Navíc se tak děje neoficiálními překlady. Nakolik je s touto skutečností slučitelná povinnost českých soudů judikaturu ESLP znát a respektovat? Je českému soudci možné uložit povinnost číst judikaturu v jiném jazyce než češtině?2

1 Viz Vörös I., Contextuality and Universality: Constitutional Borrowings on the Global Stage - The Hungarian View. U. Pa. J. Const. L. sv. 1, str. 651 násl., na str.657 (1999). Šlo o rozsudek ESLP z 21. 2.1986 ve věci James a další v. Spojené království, stížnost č. 8793/79. Obdobné úvahy, tedy srovnávat srovnatelné, platí pochopitelně obecně též pro použití srovnávacího ústavního práva, byť tedy v případě užití judikatury ESLP se o skutečnou právní komparatistiku nejedná. Srov. Jackson. V. C, Tushnet, M. „Introduction." Str. xiii in Defining the Field of Comparative Constitutional Law, Jackson V. C, Tushnet, M. (eds.). London: Praeger, Westport, 2002.
2 Jako volání na poušti zní v tomto ohledu Doporučení REC(2002) 13 Výboru ministrů členským státům o publikaci a šíření textu Evropské úmluvy o lidských právech a judikatury Evropského soudu pro lidská práva v členských státech, přijaté Výborem ministrů dne 18. prosince 2002 na 822. zasedání delegátů ministrů, v českém překladu k dispozici na internetových stránkách http://por-tal.justice.cz (stránky Kanceláře Vládního zmocněnce pro zastupování před ESLP).

Zdroj: Judikatura a právní argumentace, teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou, Zdeněk Kühn, Michal Bobek, Radim Polčák, nakladatelství Auditorium, Praha 2006, první vydání