Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu

IV. ÚS 2282/07

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1. R. G., 2. M. M., 3. Ing. P. Š., 4. R. K., 5. I. B., 6. L. D., 7. Ing. M. L., 8. JUDr. H. P., 9. H. H., 10. Ing. L. J., CSc., 11. J. S., 12. J. S., 13. P. Z., 14. Ing. K. H., 15. Bc. D. K., 16. J. G., 17. Ing. P. Z., 18. Ing. M. B., 19. K. M., 20. Ing. Z. U., 21. K. K., 22. D. B., 23. MUDr. H. P., PhD., 24. Ing. K. U., 25. R. V., 26. J. Z., 27. Z. V., 28. CAUTUS FINANCE, a. s., se sídlem Stodolní 316/2, 702 00 Moravská Ostrava, 29. Ing. J. J., CSc., 30. Ing. H. Š., 31. Ing. J. K., 32. P. H., 33. M. C., 34. Ing. S. H., 35. A. H., 36. A. H., 37. B. H., 38. Ing. A. M., 39. L. Ř., 40. K. S., 41. MUDr. J. V., 42. Ing. J. V., 43. P. V., všech zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem, AK Slezská 13, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2006 č. j. 46 Cm 110/2005-134 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2007 č. j. 7 Cmo 514/2006-158 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své včas podané ústavní stížnosti žádají stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 46 Cm 110/2005, z něhož zjistil, že stěžovatelé jakožto minoritní akcionáři společnosti Sokolovská uhelná, a. s., jež byla zrušena bez likvidace a jejíž jmění převzal hlavní akcionář podle ustanovení § 220p obchodního zákoníku, se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni domáhali přezkoumání přiměřeného vypořádání v penězích, které bylo stanoveno ve výši 848,- Kč za jednu akcii. Stěžovatelé rovněž žádali o osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") z důvodu jejich postavení v roli vyvlastňovaných osob. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 10. 2006 č. j. 46 Cm 110/2005-134 stěžovatelům nepřiznal osvobození od soudních poplatků s tím, že stěžovatelé nedoložili své majetkové poměry; zákon nestanoví možnost přiznání osvobození od soudních poplatků s ohledem na postavení navrhovatelů. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2007 č. j. 7 Cmo 514/2006-158 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro individuální osvobození od soudního poplatku dle ustanovení § 138 o. s. ř. jsou rozhodující poměry účastníka řízení a skutečnost, zda je schopen soudní poplatek zaplatit; v projednávaném případě stěžovatelé ničím své majetkové a sociální poměry nedoložili a sama povaha sporu nemůže být důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků.

Stěžovatelé považují uložení povinnosti uhradit soudní poplatky za disproporční břemeno, které jim je ukládáno v procesu nedobrovolného přechodu jejich majetku na hlavního akcionáře a které se vymyká standardům v zemích se stejnou právní kulturou. Obecné soudy vyložily pojem "poměry účastníka" zužujícím způsobem jako majetkové poměry účastníka. Tato interpretace je v rozporu s výkladem podávaným komentářovou literaturou, podle kterého soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Autoři komentáře odlišují od sebe jako dva samostatné důvody majetkové poměry žadatele a povahu uplatněného nároku. Zužující výklad provedený obecnými soudy staví stěžovatele do obtížnější situace, než ve které se nacházejí jiné osoby ve srovnatelném postavení (restituční spory a spory o náhradu za vyvlastněný majetek jsou od soudního poplatku osvobozeny). Ústavní soud mnohokrát vyjádřil princip, že s osobami ve stejném postavení by nemělo být zacházeno bezdůvodně rozdílným způsobem, a proto by měl analogicky vyřešit otázku soudních poplatků v projednávané věci. Stěžovatelé rovněž poukazují na právní úpravu německou a rakouskou, která navrhovatele zbavuje povinnosti platit soudní poplatky.

Stěžovatelé dále uvádějí, že znalecké posudky vyjadřující se k výši přiměřeného vypořádání vypracované znalcem, kterého vybral hlavní akcionář, jsou převážně neobjektivní. Za této situace lze většinu návrhů na přezkoumání výše vypořádání a priori považovat co do základu za zcela legitimní a zatížení soudními poplatky ve výši 4 % z celkové výše nároku tak vytváří nepřiměřenou překážku pro uplatňování nároků a zvýhodňuje hlavního akcionáře. Stěžovatelé se ztotožňují s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1332/2005 konstatujícím, že pokud se menšinový akcionář rozhodne nesouhlasit s navrženou výší vypořádání, měl by mít alespoň hrubou představu o nesprávnosti znaleckého posudku; s citovaným usnesením však stěžovatelé nesouhlasí v té části, kde se tvrdí, že stejně tak by měl mít menšinový akcionář hrubou představu o správné výši vypořádání a na základě ní formulovat žalobní petit a nechat si žalobu zpoplatnit. Akcionář totiž často nemá veškeré potřebné informace ani znalecké schopnosti pro zjištění reálné hodnoty akcií, přičemž nesprávnost jeho odhadu je sankcionována dvěma způsoby. Zatímco při nadhodnocení požadovaného vypořádání se vystavuje vyšším nákladům řízení, v opačné situaci riskuje, že co do výše přesahující jeho původní návrh bude jeho nárok považován za zaniklý. Stěžovatelé poznamenávají, že závěr Nejvyššího soudu, dle kterého nic nebrání tomu, aby žalobce žalobu rozšířil poté, co revizní znalec stanoví vyšší hodnotu protiplnění, je nutno brát s opatrností, neboť se v praxi vyskytla vyjádření hlavního akcionáře namítající prekluzi.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé ilustrují nesnadnost utvořit si hrubou představu o výši vypořádání pomocí složitého vzorce používaného k výpočtu hodnoty akcií. Rovněž se ztotožňují s názorem Zdeňka Kühna uveřejněném na právním blogu www.jinepravo.blogspot.cz, který v případě sankční škody považuje za špatný výpočet výše soudních poplatků podle žalované částky. Konečně stěžovatelé citují z článku prof. Dědiče a Mgr. Pihery publikovaného v časopise Ekonom ze dne 25. 5. 2006, podle kterého pro úspěch ve věci žaloby na přezkoumání výše náhrady postačí, pokud minoritní akcionář před soudem prokáže, že znalecký posudek obsahuje např. i metodická pochybení, která by mohla mít za následek chybné stanovení hodnoty cenného papíru. Je pak na soudu, aby určil výši náhrady.

Samosoudce Krajského soudu v Plzni ve svém vyjádření uvádí, že mu projednávaná věc byla předána opatřením místopředsedkyně soudu v době, kdy již bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno předchozí soudkyní. Samosoudce se ztotožňuje s posouzením otázky osvobození stěžovatelů od soudního poplatku tak, jak bylo rozhodnuto usnesením prvoinstančního i odvolacího soudu.

Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a plně odkazuje na podrobné odůvodnění usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili včas k podání ústavní stížnosti oprávnění a řádně zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit zcela nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění poplatkové povinnosti. Rozlišuje se osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek, zatímco u osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele, a to obvykle z důvodu jejich specifického sociálního postavení. Bezvýjimečné vyžadování poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního by však mohlo mít nepřiměřeně tíživé důsledky, poněvadž by mohlo učinit zahájení řízení pro některé ostatní navrhovatele finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Z tohoto důvodu pak je zavedeno osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud.

Ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. podmiňuje osvobození od soudních poplatků poměry účastníka a skutečností, že nejde o svévolné a bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Stěžovatelé namítají, že pojem poměry účastníka nelze vykládat zužujícím způsobem pouze jako majetkové poměry, ale že v souladu s komentářovou literaturou je třeba jej chápat šířeji a vzít v úvahu i výši soudního poplatku, pravděpodobné náklady dokazování, povahu uplatněného nároku apod., přičemž zvláště zdůrazňují povahu uplatněného nároku jakožto samostatný důvod pro osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelé vlastně žádají generální osvobození od soudních poplatků pro všechny menšinové akcionáře, kteří se budou domáhat přiměřeného vypořádání v penězích, tedy v podstatě po Ústavním soudu požadují, aby jednal jako zákonodárce a výkladem rozšířil případy osobního osvobození o další položku. Takovou interpretační extenzi však pro ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. nelze připustit. K tomu, aby soud mohl osvobodit účastníka řízení od zaplacení soudního poplatku, musí být současně splněny dvě podmínky, a to nepříznivá finanční situace a pravděpodobnost úspěchu v daném řízení na straně žadatele (srov. nález IV. ÚS 289/03, Sb. n. u., sv. 34, str. 281). Rozhodujícím faktorem je proto vždy finanční situace žadatele, přičemž ostatní okolnosti působí spíše podpůrně, kupř. sociální situace (vyživovací povinnost, bezmocnost, pobírání invalidního či starobního důchodu apod.) může způsobit, že žadatel, ač obecně s příjmy přiměřenými, je s přihlédnutím k těmto specifickým okolnostem nemajetným v takové míře, že by mu poplatková povinnost mohla bránit v přístupu k soudu. Tento závěr Ústavního soudu je souladný i s názory procesualistické teorie - srov. např. komentář k občanskému soudnímu řádu vyjadřující názor, že celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením (Bureš J., Drápal L., Krčmář. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, str. 637; shodně komentář citovaný stěžovateli - tam str. 521). Shrnuto, osvobození od soudních poplatků je možno menšinovému akcionáři přiznat toliko ve vazbě na jeho majetkové poměry, případně s přihlédnutím k dalším okolnostem, mezi nimiž může figurovat - ne však jako hledisko jediné - i povaha uplatněného nároku.

Jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že institut zrušení akciové společnosti s převodem jmění na akcionáře nelze připodobňovat k restitučnímu řízení, kdy stát dopustivší se protiústavního odnětí vlastnického práva toto napravuje, či k řízení o náhradu za vyvlastněný majetek, kdy byl osobě vrchnostenským rozhodnutím státu majetek odňat, byť ústavně konformním způsobem. Ačkoli při zrušení akciové společnosti s převodem jmění na akcionáře je menšinový akcionář zbaven svého vlastnického práva, nejedná se o vyvlastnění, ale o soukromoprávní vypořádání vlastnických vztahů, které je zákonem aprobováno. Přestože Ústavní soud uznal, že některé prvky právní úpravy tohoto institutu se pohybují na samé hranici ústavnosti (srov. usnesení III. ÚS 527/04, publikováno na http://nalus.usoud.cz), a lze si představit právní úpravu mnohem propracovanější a k menšinovým akcionářům "přátelštější", není možno zahraniční právní úpravu považovat za minimální standard, kterého musí naše právní úprava dosáhnout, aby ji bylo možno považovat za ústavně souladnou. Je však vhodná jako inspirační zdroj a apel na zákonodárce k vylepšení procesního postavení menšinových akcionářů.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2008

Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu